Já samozřejmě s tebou chci žít, ale až ...
Já samozřejmě s tebou chci žít, ale až ...
až dodělám tuhle práci…
až se vrátím ze zahraniční, ze služební cesty…
až vydělám dost peněz…
až dozraju…
až si vyřeším minulý vztah…
až si vyřeším stresy z dětství, vztah s našima…
Až, až, až ! Samé sliby, neochota se rozhodnout a převzít za to zodpovědnost, neochota dozrát, neochota dělat kompromisy, neochota ubrat ze své „svobody“... A současná partnerka? Je vyčerpaná, uplakaná, vyhořelá, nemá na sebe ani čas ani náladu. Dělá si stále plané naděje. Omlouvá partnera. Zastává se ho před těmi, kteří ho již prokoukli. Čeká až „dozraje“. „Přece ho nebude nutit, aby to nebylo násilné. Oba nátlak nesnášejí.“ „Přece nebude dělat žárlivé scény, když chce být jiná než ostatní…ta chápavá a správná partnerka!“… Donekonečna partnerovi pomáhá. Dokonce bere na svá bedra i jeho práci, „aby on to stíhal, zvládal nebo aby měl čas po práci na odpočinek a na setkání s kamarády“! Proč? Co si tím ženy kompenzují, co si tím vykupují, co tím trápením získávají?
Čekání a neudělání kroku vpřed. Proč? Nerozhodnout se samy za sebe a nechávat rozhodnutí na tom druhém. Ale dle „Zákona přitažlivosti“ i ten druhý se nechce rozhodnout. Tak si to oba pěkně zrcadlí a oba tráví drahocenný čas v „čekárně“. Ženám, když pak bijí „biologické hodiny“ narůstají další stresy. Nerozhodnost, nepohnutí se z místa. Narůstá hněv, pak nenávist na toho druhého. Dlouho očekávaná setkání pak vybuchnou v hádku nebo smutek, lítost a oba partneři si ho stejně neužijí.
Může to být pochopitelně i obráceně. Ten, kdo čeká může být i muž na partnerku.
V té lepší variantě si muž opravdu nemusí věřit. Bojí se, že selže, že nebude dost dobrý partner ani otec. Může mít pekelné vzpomínky na dětství. Např. na matku, která ho citově vydírala, léčila si na něm své nízké sebevědomí. A plnila si přes syna svá neukojená přání. Nebo si z něj udělala spojence proti manželovi. Nebo byl otec alkoholik nebo despota, uzurpátor nebo sobec nebo si žil svůj vlastní život a na rodinu vůbec nemyslel. Nebo žil v dalším paralelním vztahu, klidně mnoho let... Současný partner se pak bojí, že se mu situace v nové rodině bude opakovat. A nemá odvahu do ní vstoupit. Ale chce na sobě pracovat a chce to změnit. V tomto případě situace není ztracená. Může vyhledat odbornou pomoc a pošramocené sebevědomí začít dávat do pořádku. Pak záleží na trpělivosti partnerky a na tom, jestli jí stojí za to partnerovi na jeho cestě pomáhat. Pokud i on bude mít zájem na vztahu nepřetržitě pracovat a společně ho budovat. Cesta je dlouhá, trnitá, ale vyplatí se po ní jít.
S pomocí jsem vám k dispozici : )!
